Bylo to už pár dní, co jsem si
vymyslela, že by se stálo za to s celou mojí bandou vyfotit. Nějak
mě to popadlo, chytla jsem se toho a nakonec jsem došla k názoru,
že by to bylo i hezké překvápko, mít pěknou fotku pro manžela
do práce, když už celou naši drzou rodinu živí.
Vyvěsila jsem prosbu na jednu stránku
na Facebooku, kde se zdržují další, více nebo méně, drzé
maminky, s tím, že bych chtěla fotky. Ale ne takové ty
profesionální za několik tisíc, kde se fotí vaše noha a dítěte
noha. Dále vaše bota a dítěte bota a hřeb večera je to, že
dítě, samozřejmě ideálně holčičku, navlíknou do asi padesáti
šatiček s různými pozadími – teď nemyslím zadek – a to je
to velké umění. Tyhle fotky mě nebaví a nudí, mají je všichni,
a všechny jsou skoro stejné. Samozřejmě ta, s vaším děťátkem,
je ta nejkrásnější, ale jinak, přiznejme si to, není to nic moc
kreativita a když už vidíte desáté mimino válející se obalené
nějakými chloupky nebo s růžovou korunkou, je to fakt moc.
Tímto si dovolím odbočku, protože
jsem si všimla stejného trendu u profesionálních fotografů a
těhotných žen. Asi je to pravidlem, ale musí být foto s
botičkami na břiše, to dá rozum, že co nejmenší velikosti.
Pak nesmí chybět manželovy či partnerovy ruce na břiše a to
hlavní, odhalený pupek s velkým množstvím strií na závěr.
Tímto nechci nikoho urážet, můj břich byl taky velký a strií
jsem si odnesla nepočítaně, ale že bych si je potřebovala fotit?
Na to jsem asi málo drzá.
No, zase jsem hrozně odbočila a musím
se vrátit k tématu a trochu to zkrátit. Ozvala se mi velmi milá
paní, shodou okolností také s pejskem a se zdravým rozumem. Sice
sraz byl trochu na rychlo, takže jsem si na focení nejen zapomněla
rtěnku a Lukáškovy botičky, ale také jsme všichni dorazili do
vojenského areálu značně bahnití a udýchaní, ale to vem čert.
Naše rozcuchy jsem taky pustila z hlavy. Fotili jsme, jak to jen
šlo, jen tak, jako by se nic nedělo, žádná instalace, převlékání
a focení nožiček a bot, bylo to prostě jako fajn procházka. Focení
bylo příjemné, a shodou okolností i se spadlými listy tak trochu
listopadové, jako měsíc, ve kterém je můj mrňous narozen. Tímto
chci ještě jednou poděkovat naší fotografce, i když ne
profesionálce, ale velmi milé mamince, která ještě ke všemu své
dítě nosí, ne jen vozí v kočárku, proto má mé další
sympatie.
A co z toho vyplývá? Nemusíte mít
velké peníze, kila make-upu a tisíce převleků, abyste sobě a
svým blízkým udělali radost hezkými fotkami. Stačí mít
nadšení, tlačit kočárek bahnem do lesa a najít někoho milého
s kvalitním funkčním foťákem a nic víc nepotřebujete. Takže
maminky, pokud nejste v balíku, neplačte, hezká radost se dá
udělat i z ničeho nic, během hodinky s miminem, co má poškrábanej
obličej a s matkou, co má vyvrknutej kotník... jo a samozřejmě
abych nezapomněla i se psem, co chvíli nepostojí, takže ho na
foto ani neodchytíte.
Díky paní fotografce už nebudu pět,
aby se nečervenala, jméno psát samozřejmě nebudu, ale s fotkami
jsem nad míru spokojená, nejen já, ale celá naše rodina.
A jak jste se vy kdy fotili, jak to šlo
a jak to dopadlo?
P.S. Fota jsou, to se rozumí, u celého
tohoto příspěvku :)
Žádné komentáře:
Okomentovat